Beránek, Miroslav

Pocházel z Kolína, kde se narodil 8. března 1952 jako starší ze dvou synů pracovníka tamní Jednoty a účetní Kolínských cukrovarů. Po základní škole nastoupil v Praze do učebního oboru tiskař‑chemigrafik v nakladatelství Lidová demokracie. Aby nemusel denně dojíždět vlakem z Kolína, bydlel na učňovském internátu národního podniku Svoboda na tehdejším Gorkého náměstí (dnes Senovážné). Zvolený obor jej zajímal, a proto dosahoval výborných výsledků, v jedné soutěži byl dokonce vyhlášen nejlepším učněm celé Československé republiky. Měl spoustu zájmů, věnoval se několika sportům a také na dospívajícího mladíka neobvyklému koníčku, kaktusářství. Stejně jako naprostá většina jeho spoluobčanů vpád okupačního vojsk naprosto neschvaloval.

Dne 10. září 1968 šel s kamarády ve večerních hodinách, krátce po 19.00, pražskou Opletalovou ulicí, kde se utvořily dva hloučky diskutujících sovětských vojáků a československých občanů. Ti se pokoušeli klidně argumentovat a vysvětlovali zbytečnost a neopodstatněnost celého vojenského vpádu. V jednom hloučku stál naproti vyústění Jeruzalémské ulice Miroslav Beránek a bavil se sovětským vojínem Rudněvem. Beránek byl totiž minulý rok v Rusku na učňovském pobytu a ovládal dobře ruštinu. Vzhledem k tomu, že Rudněv byl evidentně opilý, diskutovali zprvu o kvalitě piva, potom se však zřejmě změnilo téma a podle přihlížejících se debata poněkud vyostřila. Opilý Rudněv pak bez zjevné příčiny náhle vytasil pistoli, namířil jí mladíkovi na hruď a nesmyslně řekl, ať tedy Beránek střílí. Zcela neozbrojený učeň udělal klidné smířlivé gesto, zvedl ruce a s otevřenými dlaněmi vojáku ukázal, že žádnou zbraň nemá. Rudněv reagoval výstřelem z bezprostřední blízkosti, jímž Miroslava Beránka zasáhl do hrudníku. Mladík upadl na zem. Kolem právě zcela náhodou projížděl ve svém osobním automobilu MUDr. Bohuslav Coufal, jenž mu poskytl první pomoc a odvezl ho do nejbližší nemocnice na Karlovo náměstí. Jeho stav však byl beznadějný, smrtelnému zranění téhož dne ve 22.10 podlehl, aniž nabyl vědomí. Projektil totiž zasáhl srdce i játra a nebyla naděje udržet zraněného při životě, přestože se jej chirurgové pokusili zachránit okamžitou operací.

Vrah Rudněv po výstřelu rozrazil kolemstojící a rozběhl se nedalekou Jeruzalémskou ulicí, následován ostatními sovětskými vojáky. Někteří z nich natáhli závěry samopalů a začali pálit jak po chodcích, tak po okolních budovách a jen zázrakem nikoho nezasáhli. Drama pokračovalo. Ozbrojení Sověti doběhli na Gorkého náměstí, vpadli do internátu tiskařských závodů Svoboda, kde opět stříleli a na chodbě zatkli čtyři mladé chlapce, které s sebou pod hlavněmi samopalů odvlekli na své velitelství. Jednoho z nich, Rudolfa Onderku, přitom označili za pachatele střelby na Miroslava Beránka. Bylo to zcela absurdní, Onderka navíc na místě činu prokazatelně ani vůbec nebyl.

Na místo střelby byla vyslána výjezdová skupina československých kriminalistů, která zajistila nábojnici ráže 9 milimetrů, a další našli kriminalisté na dvoře tiskárenského internátu. Policejní expert určil, že smrtící projektil byl vypálen z automatické pistole Stečkin, používané pouze příslušníky Sovětské armády, druhý na internátu pocházel z rovněž sovětské pistole Makarov. Zástupce náčelníka Místního oddělení VB Praha podplukovník Menoušek se obrátil na sovětského generála Klujeva s požadavkem na vyslechnutí sovětských svědků, a především na propuštění neoprávněně zadržovaných československých občanů. To Klujev rázně odmítl s tím, že zde prý platí jejich zákony, a policejnímu důstojníku de facto sdělil, že si zde Sověti mohou dělat, co chtějí. Navíc začal tvrdit, že postřelen byl i sovětský voják, což je podstatně důležitější než zastřelení učně. Když však kriminalisté trvali na tom, že chtějí znát jméno údajně postřeleného, sovětský generál jim postupně řekl několik odlišných jmen a odmítl sdělit, kde se domněle postřelený nachází. Podplukovník Menoušek i major Klaus, jenž jej doprovázel, později do hlášení uvedli, že sovětský velitel s nimi jednal arogantně, nedůstojným a neuvěřitelně ponižujícím způsobem. Podobně sovětský generál reagoval na návštěvu dozorového prokurátora. Zopakoval, že v Československu nyní platí sovětské zákony, že věc vyšetří sám, a de facto prokurátora vyhodil.

Vyšetřovatel SNB zahájil úkony trestního řízení pro ublížení na zdraví a nařídil pitvu zastřeleného Miroslava Beránka. Případ pak řešila sovětská justice.1 Podle kusých publikovaných informací měl být Rudněv v říjnu 1968 potrestán, byť pouhými třemi lety odnětí svobody.2

V rodném Kolíně vyvolala smrt mladíka velkou vlnu solidarity s rodinou a na jeho pohřeb na místním hřbitově se dostavilo velké množství občanů. Na pohřeb poslali věnce i prezident, vláda a ústřední orgány KSČ. Během husákovské normalizace na hrobě místní obyvatelé zapalovali svíčky a kladli sem věnce. V roce 1969 uspořádal místní šermířský oddíl, jehož byl zastřelený členem, Memoriál Miroslava Beránka. Další ročníky však již za tehdejší vnitropolitické situace povoleny nebyly.

Po roce 1990 začali na jeho hrob i hrob dalšího kolínského občana usmrceného okupanty, Vladimíra Hnulíka, představitelé zdejší radnice klást ve výročí 21. srpna květiny.

Na tomto místě je třeba zmínit, že mylným vyhodnocením některých archivních záznamů byl Miroslav Beránek uváděn jako další oběť okupace pod zkomoleným jménem M. Biroček a nesprávným datem úmrtí 4. října 1968.3 Viz Vychovatelka vypovídá (in …a lidi křičeli PAMATUJ! str. 24–27)

1 NA, f. Generální prokuratura, sig. F/GPt 413/70.

2 Milan BÁRTA – Lukáš CVRČEK – Patrik KOŠICKÝ – Vítězslav SOMMER, Oběti okupace. Československo 21. 8.–31. 12. 1968. Praha 2008, s. 65.

3 Srv. Daniel POVOLNÝ, Vojenské řešení pražského jara 1968. II. Československá lidová armáda v srpnu 1968. Praha 2010, s. 165.

Místo
Typ